Po tom co severské národy dostihly následky dopadu rozdělili se lidé na tři skupiny. Ti co odmítali zemi opustit, ti co prchli zoufale na východ a ti co prchli na západ, na Island a dál. Armáda prvně pomohla evakuovat a zabezpečit vládu a další veřejné představitele a poté se starala o civilní obyvatelstvo. Když již nebyl způsob jak bezpečně transportovat větší skupiny obyvatel do bezpečí, začali se sami stahovat zpět k městu Stockholm. Cestou sbírali vše co mělo nějakou hodnotu a význam. Poté co dosáhli Stockholmu, vybudovali základní ležení a nashromáždili zásoby. Když začali přicházet další a další lidé, začaly přibývat problémy. Jak co se týče bezpečnosti tak i zásob. Bylo to bolestné období často plné nesnadných rozhodnutí pro vybudování funkčního systému. Ve Stockholmu tak založili na základě historických odkazů Kalmarské společenství, jež vedlo zprvu právě původní skupina vojáků, která před lety přišla do Stockholmu společně s několika málo vybranými lidmi. Ekonomové, profesoři, zásobovači. Pod svou ochranu přijímali stále více civilních obyvatel, ale i vojáků a různých členů domobrany. Město a komunita se postupně rozrůstalo do takové míry, že samotný Stockholm byl rozdělen do několika samospráv, většinou podle národností. Každá část města měla na starost jinou potřebnou komoditu a funkční aparát celku. Kupodivu to fungovalo celkem hladce, ale ideální to také nebylo. Ta jistá forma blahobytu a fungování obrovské skupiny lidí v post-apokalyptických podmínkách musela přinášet i oběti. Na pořádek dohlížela armáda a svoboda taky nebyla v tom pravém slova smyslu. Lidé museli dodržovat přísná pravidla, zákazy vycházení a některé běžné úkony podléhaly byrokracii. Přijímání nových osadníků bylo takřka nemožné a pro cizince zcela nemožné. Většinou se z nich stali otroci. Ano, to zajišťovalo jistou míru prosperity.
Další strukturou ve Společenství byla ta vojenská. Kromě domobrany, která hlídala klid a bezpečí v samotném Stockholmu, existovaly ještě další dva útvary. Jeden z těchto útvarů nesl název Sogende. Každý tým z tohoto útvaru se vydával na průzkumné výpravy za hranice společenství a vyhledával zásoby, příležitosti, nepřátelé a další příhodné informace a zdroje. Tou druhou jednotkou byl Orjat, ti měli jediný úkol a to hledat právě nové otroky. Povětšinou na základě informací od Sogende.
Na perifériích města, se nacházely rozlehlé farmy kde právě zmínění otroci pracovali a zajišťovali tak obživu pro celé město. Další část z nich pracovala na rybářských lodích. Ryb bylo opět dostatek i na místech kde již nebylo v minulosti možné cokoliv ulovit.
V okolí vznikaly i menší vesničky a osedlosti. Jelikož až na popel nebyla skandinávie nijak rapidně zasažena, začalo po úpadku popela v ovzduší rozrůstat farmaření a rybolov. Vesnice kde žili místní měli v rámci společenství dvě možnosti, buď trpět přítomnost Sogende a Orjat, kteří si brali co chtěli a nebo odvádět společenství daň ze své produkce a ti je pak drželi po ochranou.
Kalmarské společenství si za ty léta dokázalo vybudovat slušnou pozici, síť obchodních tras. Takřka pravidelné průzkumné mise ze strany Sogende, ale také pravidelný přísun čerstvých otroků díky jednotkám Orjat.
Jelikož nikdo neznal osud evakuovaných mohli si ti, kteří žili ve městě namlouvat, že si žijí opravdu dobře a nad poměry. Pokud se to srovná se situací osad v české kotlině, tak si žili přímo královsky.
KALMAR nemělo žádný zájem na to navazovat styky se svým okolím a hlavně s cizince, zcela bez problému si vystačili sami se svou produkcí a činností. Postupně však vznikla skupina, kterým nebylo lhostejno co se stalo se světem po dopadu. Navzdory tomu jak dlouhá uběhla doba, nemají o zbytku světa žádné zprávy. Nikdo se ani nevrací a ti co přicházejí „z daleka“ často přinášejí historky, kterým se nechce ani věřit. Tato skupina, začala aktivně žádat společenství, aby se aktivně získávali informace o světě a jednotky Sogende pátrali víc na jih a východ než bylo zvykem.
Jeden z členů této skupiny, jménem Tomin. Vyrazil na vlastní pěst za hranice Kalmarského společenství pátrat po novinkách ze světa. Přiměly ho k tomu dvě skutečnosti. Jednak to byla neustálá perzekuce ze strany vedení a domobrany a pak událost okolo Orjat. Ti jako otroky přivedli skupinku věřících lidí, kteří se prohlašovali za věřící Osvěty. Tu měli všichni za mrtvou.
Na základě rozhodnutí společenství se začaly jednotky Sogende vydávat více na jih a dosahovat tak území bývalého Polska a Německa.
Jedna z jednotek Sogende pod velením Kallaxsona dorazila až k branám osady Leskovec, kde se nakonec usadila. Vedlo k tomu několik událostí a cena pro obě strany byla nemalá. Předtím jednotka „navštívila“ i osadu Cyril.
