Jmenuji se David, na příjmení už nesejde. Bylo mi tehdy 29, když to spadlo. Měl jsem nějakou drobnou zkušenost z armády a vedl jsem solidně prosperující firmu se státními zakázkami pro AČR. To všechno se ztratilo během mrknutí oka v oblacích prachu. Takřka ze dne na den jsem se ocitnul v Ostravě a pak v záchranném táboře u Ostravy. Tady to nebylo nic moc, ale aspoň tu byl příslib evakuace do Ruska, kde to prý za něco stojí. Řekl jsem si, že je asi všechno lepší než tohle. Když odjel poslední autobus směrem Rusko a už se nikdy nevrátil, atmosféra houstla. Zkoušeli jsme vysílačky, ale nic, absolutní ticho. Po měsíci jsme se vzdali naděje. Spočítali jsme, že zásob už moc nemáme, a hlavně se do Ostravy začaly stahovat podivné existence. Kdokoliv, kdo se rozhodl vydat tím směrem, se buď nevrátil, nebo to šeredně odskákal. Někteří mluvili i o Osvětě. Tábor byl pár kilometrů za Ostravou, tak jsme neváhali. S několika kamarády, které jsem si stihl tady za tu dobu najít, jsme se rozhodli, že sbalíme vše, co se dá, a půjdeme zkusit štěstí sami na vlastní pěst. Předtím jsme svůj návrh nadhodili i zbylým přeživším v táboře včetně těch několika vojáků UN, co tady zůstali. Dva byli kupodivu Češi, dva Rakušáci a jeden Slovák. Valná většina svorně s nápadem souhlasila. Věděl jsem totiž, že u bývalého Frýdku je stará raketová základna a na nějakou dobu by nám mohla sloužit jako útočiště. A protože se říkalo, že ve Frýdku chcíp pes, doufal jsem, že v jeho stínu nějakou dobu v klidu přečkáme a přinejhorším pak půjdeme dál směrem na východ.
Naložili jsme jediné elektroauto, co tu zůstalo, až po strop zásobami. Zbytek se rozdělil mezi lidi, co s námi hodlali jít, byly nás skoro dvě stovky. Na místo jsme se plahočili týden, jo, vážně týden. Ona to není sranda koordinovat dvě stě lidí a ještě požadovat, aby toho tahali s sebou co nejvíc, když nejsou zvyklí. Ještě že tady byl se mnou Panda, ten mě vždycky nějakou nehoráznou pitomostí tak rozesmál, že jsem v mžiku zapomněl na všechny útrapy. Jsme tu! Vypadá to slibně. Velká část obvodových zdí ještě stojí, i nějaké budovy tady jsou. Vypomohli jsme si vším, čím jsme mohli, a za tři měsíce se tomu dalo říkat domov. Ne všichni sdíleli můj pohled na věc, museli jsme však žít s tím, co jsme měli. A na pochod do Ruska tihle lidi neměli ani náhodou.
Trvalo rok, než se k nám dostali ti šmejdi z Ostravy až k nám. Bylo jich jen pár, takže dostali na prdel dřív, než se stačili vzpamatovat, co se vůbec děje. Hlídka na ně narazila kilometr od osady. Takže snad o osadě neví. Jo a vidíte, osadě jsme dali zvučné jméno Beskyd. Prý podle nějakého slavného hotelu. Mně to nic neříkalo, ale ostatním to dělalo radost, tak proč ne, že jo. Ale zpátky k situaci. V tu dobu jsme měli i křížem krážem zmapovaný celý Frýdek-Místek a věděli jsme, kam chodit pro nějaké drobné zásoby a hlavně jídlo. Nebýt toho zasranýho popele a prachu, co všude poletoval. A slunce jsme neviděli, jak byl rok dlouhý, už dávno bychom si něco pěstovali. Když byl takhle na jaře druhého roku Panda na výpravě za hledáním zásob, zkusil štěstí v horách. Byl místní, a tak to tu celkem dobře znal. Narazil u bývalých slovenských hranic na osadu Severka. Před pádem tam byla turistická chata a vlek, jo, to byly časy, když se do hor jelo lyžovat a užívat sněhu. Dneska sníh znamená, že každý druhý nejspíš do jara umře hlady nebo na nemoci. Aniž by musel sáhnout k pasu pro svého Peacemakera, vyjednal obchodní dohodu o zásobách. Taky v pravý čas, po zimě nám skoro nic nezůstalo a situace v osadě začala být na spadnutí. Dožadovali se informací, jídla a abychom konečně vyrazili na Rusko. Neuvědomovali si, že by to nezvládli ani před dvěma lety, natož teď.
Jednou se takhle vrátila hlídka z deseti cizinci, že hledají útočiště. Hladové krky navíc jsme sice nepotřebovali, ale svině jsme taky nebyli, navíc jsme jako každý rok po zimě očekávali uvítací výbor z Ostravy v podobě ortodoxáčků Osvěty. A pár rukou navíc se nám teda hodilo. Na dvou z nich se mi však něco nezdálo, byli to takoví mladí milenci, ale sem tam na mě působili, jako by na něčem jeli. Ale drogy jsou dávno mnohem luxusnější zboží než před dopadem. To je taky legrace, kdysi se rozlišovala doba před Kristem a po Kristu. Dneska to má většina jinak, před dopadem a po dopadu. To jsem ale odbočil. Nakonec si ti dva tady založili takovou skupinku, co měla podporovat místní plácek podnikavců. Takový náš malý trh, kde lidi za směnný obchod nebo zlaťák prodávali svůj um. Začali mít i nějaké obchody se Severkou. Problémy zvlášť nedělali, a když šlo do tuhého, rvali se s námi. Dokonce jednou modráskům darovali bednu munice, osobně by mě zajímalo, kde ji vzali. Když se ohlédnu, tak tady to všechno asi začalo. No a dalších pět z té skupinky byli bývalí vojáci a jeden z nich přímo od Modrých přileb. Nejstarší z nich si říkal Pachenko. S Rusem měl společného asi tolik, co já s Afričanem. Hlavně, že dělal svou práci. Nakonec si ho modrásci zvolili za velitele a nechal si říkat generál, úsměvné, ale fungovali lépe než kdy předtím.
Ten čas neskutečně letí, už jsme se zkontaktovali s další osadou, tentokrát se jmenuje Cyril a je kousek od svatostánku Cyrila a Metoděje. Jestli Vám to ještě něco říká. Těch, co to pamatují a vlastně co si uvědomují, jaké to bylo před dopadem, kvapem ubývá. Už jsme tady pět let a já přestávám doufat, že se to někdy změní. Pořád to stejné dokola. Dokonce jsme jednou udělali výboj do Ostravy, abychom preventivně zchladili ty horké hlavy. Začalo se jich v Ostravě hemžit víc, než by bylo zdrávo, a s Osvětou začaly mít problémy i osady Severka a Cyril. Doplnili nám dokonce mapu o nové poznatky a o další osady, o kterých ví. Příští rok se vydáme na výpravu na Slovensko. Má tam být osada Jánošík, jak patetické jméno, ale sami nejsme na tom o moc lépe.
Dnes je to šest let, co jsem naposledy viděl slunce, zrovna jsem nad tím přemýšlel, jestli ho ještě někdy pořádně uvidím. Jediné, co bylo za ta léta pozitivní, je to, že jsme mohli přestat nosit roušky a dalo se obstojně dýchat. Vylézám ze svého stanu, když tu mě něco oslepilo. Slunce! Vážně to je slunce, nemůžu tomu uvěřit. Svítilo asi jen dvě minuty, než ho opět zahalil oblak prachu. Bylo to neuvěřitelné, jako by všechen ten hnus kolem zmizel. Najednou mi nevadilo, že zeleň už vidím jen na některých místech během výprav. Až si říkám, z čeho vlastně vůbec může žít, stejně tak zvěř. Jako by i přes to všechno měla Země svůj plán na přežití, jen s námi moc nepočítala, ale kdo by jí to měl za zlé. Ten rok se takové dny ještě několikrát opakovaly a čím dál tím častěji. Rok potom měly být celé dny takové, trvalo však ještě několik let, než obloha plná prachu byla spíše jen známkou špatného počasí a ne denního chleba. Chleba, mmm, co bych dal za kousek čerstvého chleba, už jen stěží si vybavím jeho chuť.
Osmý rok, na tenhle rok nikdy nezapomenu. Kam se hrabe slunce. Tohle bylo jako na horské dráze, tolik změn a tolik událostí. Něco neskutečného. Nejprve přijelo nákladní auto plné munice, zbraní a zlaťáků. Zůstalo stát uprostřed Frýdku. Celé dva dny jsme je pozorovali, byli tam jenom dva a náklaďák plný munice a zbraní. Bylo to jako na zlatém podnose, až se tomu nechtělo věřit. Nebudu to natahovat, když jsme je obklíčili, vypadalo to spíše, že se vzdáváme my, ne oni. Prohlásili, že jsou hlavní zásobovací vůz ARMY a došly jim baterie. Nevěřili jsme svým očím ani uším, když se pak se vším rozložili u nás, vybalili starou vojenskou centrálu a vysílačku, už to bylo vážně jako v Jiříkově zjevení. Elektřina z benzínové centrály, vysílačka, na jejímž konci skutečně někdo odpovídal. Vlastně dodnes nevím přesně, s kým komunikují, ani kdo za tím vším stojí, jestli jde skutečně o původního majitele ARMY nebo jak to vůbec je. Když si ale u nás vybudovali styčnou stanici, kudy pravidelně projížděly zásoby, přestali jsme se po chvíli ptát. A ano, šlo nakonec skutečně o ARMU a jednou jsem mluvil s tím na druhé straně a vyjednal nám i extra zásoby atp. jako ze „staré známosti“. Někdy v květnu 2028 k nám dorazila i skupinka 3 prepperů, chtěli zůstat na noc. Nakonec z jedné noci už jsou to dva měsíce, hodně nám tady pomáhají. Vznikla nám tady i nová skupinka, říkají si Nový věk. Chtějí, aby vše bylo jako dřív. Osobně jsem jeden celý večer uvažoval nad tím, jestli to je ještě vůbec možné a jestli bych to sám i chtěl. Došel jsem k závěru, že úplný návrat bych nechtěl. Ale civilizovanost a prostá společnost mi vlastně chybí.
Dnes mám narozeniny, je mi už 45, uvědomuji si, že už takřka polovinu svého života žiju v tomhle bordelu. Mám to vůbec zapotřebí? Před chvílí se vrátil Panda z průzkumné hlídky. Byli omrknout nějakou starou budovu, kde by něco mohlo být. Objevili ji den předtím lidi ze Společnosti, až se divím, že ji nezkonfiskovali sami. V budově něco málo bylo, ale podstatného bylo něco úplně jiného. Zahlédli, jak se kolem plíží skupinka asi šesti osvěťáků na lehko, ale s puškami a municí. Jeden dokonce tahal nějaký dalekohled, to bylo pro ně nezvyklé. Chlapi mají podezření, že Osvěta něco chystá a bude to asi něco velkého. Musím si skočit na panáka k Taye do baru, tohle potřebuje rozvahu. Cestou tam se stavím za naším knězem, jo, máme tu už i kněze Osvěty, dobrá 3/4 osady jsou věřící, chápete to. Doufám, že bude mít nějakou radu, jak na ně, nebo se mu je podaří odradit. Loni s nimi promluvil a za nějaké malé zásoby nás nechali na pokoji. Lepší než střílet a přijít o cennou munici, nedej bože o lidi.
Bylo to k hovnu. Máme před branami snad půlku Ostravy. V noci po nás tutově skočí, musíme být připraveni. Něco mi smrdí i na tom, jak se ti dva nezvykle mezi sebou vybavovali. Půjdu za Pandou, bude v baru nebo na bráně, snad bude vědět víc, tohle se mi nelíbí.
Z osobních zápisků Davida, starosty osady Beskyd u bývalého Frýdku-Místku
